Rutte chce obranu za 5% HDP

Mark Rutte přijel na summit v Ankaře s požadavkem, který se dá shrnout jednoduše: ukažte peníze a ukažte, co za ně pořídíte. Generální tajemník NATO chce, aby evropští spojenci předložili „jasné, konkrétní a věrohodné“ národní plány, jak do roku 2035 zvýší výdaje na obranu a bezpečnost na 5 % HDP (AP, NATO).

Cíl se dělí na dvě části. Prvních 3,5 % má jít přímo do vojenských rozpočtů, dalších 1,5 % na odolnost státu: silnice, mosty, kybernetickou bezpečnost nebo energetickou infrastrukturu, tedy věci, bez nichž se obrana v krizi rychle zadrhne. NATO už po vládách nechce jen souhlas s číslem. Chce vidět, jak se z čísla stanou tanky, munice a jednotky schopné nasazení. Řada zemí tuto cestu zatím doložit neumí.

Španělsko to řeklo nahlas

Španělsko udělalo z tichého problému veřejný spor. Pedro Sánchez hájil španělskou pozici na úrovni zhruba 2,1 % HDP a odmítl se zavázat k pěti procentům (El Mundo). Španělský ministr zahraničí José Manuel Albares už v květnu tvrdil, že Madrid své závazky plní i bez toho, aby se trefil do titulkového čísla (Infobae). Madrid se tak stal nejviditelnějším odpůrcem summitu. Jen otevřeně dělá to, co jiné vlády řeší delšími harmonogramy nebo širším účetnictvím.

Spor ukazuje hranici alianční politiky. Cíle vyjádřené podílem na HDP jsou summitové sliby, nikoli smluvní povinnosti. Za slabý plán nepřichází žádná automatická sankce (Defence Priorities, Reuters/The Star). Rutteho požadavek má politickou váhu, právně je ale měkčí než rozpočtové pravidlo Evropské unie.

Německo zkouší vytvořit šablonu

Nejblíže věrohodnému plánu je Německo. Kancléř Friedrich Merz a ministr obrany Boris Pistorius spojili cíl 3,5 % HDP s reformou nákupů a s novým zákonem, který má urychlit výstavbu dopravní infrastruktury důležité pro armádu. Plné připravenosti chce Berlín dosáhnout do roku 2029 (BMVg). Návrh rozpočtu na rok 2027 počítá s obrannými výdaji 109,7 mld. EUR, do nichž je zahrnuto i 4 mld. EUR na dopravní investice (Morgenpost). Rutte tuto trajektorii podpořil a řekl, že Berlín je „na správné cestě“ (NATO).

Slabá místa jsou přitom zjevná. Část německého poměru výdajů k HDP nestojí na přímých objednávkách zbraní, ale na infrastrukturních fondech (taz). Pistorius zároveň přiznal, že Německo bude dál nakupovat americké zbraně, i když se snaží snížit závislost na dodavatelích. Evropský obranný průmysl navíc nemá výrobní kapacity, které by dokázaly tak rychlý růst výdajů vstřebat: u munice, systémů protivzdušné obrany i obrněných vozidel se čekací lhůty počítají na roky.

Účetní úniková cesta

Nejméně průhledná je právě položka 1,5 % na odolnost. Silnice a energetické sítě mohou obraně skutečně sloužit. Stejně dobře se z nich ale může stát přeznačené veřejné utrácení, pokud NATO nebude kontrolovat, co peníze reálně přinášejí (CEPA, ProtoThema).

Na Itálii je vidět rozpočtové tření. Římský plán na rok 2025 drží čisté půjčky na 2,8 % HDP (MEF) a Evropská komise varovala, že italský podíl na úvěrech SAFE, tedy unijním nástroji v objemu 150 mld. EUR pro společné obranné nákupy, může být při zdržení Říma přerozdělen (Adnkronos). Francie do aktualizovaného zákona o vojenském plánování přidala 36 mld. EUR na roky 2024 až 2030, francouzští senátoři ale navýšení popsali spíše jako opravu dřívějšího podfinancovaného zákona (Ouest-France, Sénat). Spíše záplata než skok.

Polsko obrací debatu od výdajů k vyjednávací síle. Při zhruba 4,5 % HDP vydává Varšava na obranu v poměru k ekonomice už více než Spojené státy a používá to jako argument vůči pomalejším spojencům (Standard, CNBC). Podle generála Jarosława Gromadzińského je ale zhruba 60 % polských nákupů financováno úvěrem a Fond podpory ozbrojených sil nevyužívá plně své možnosti (Defence24). Vysoké výdaje dávají Varšavě politickou páku. Samy o sobě ještě neznamenají použitelnou vojenskou kapacitu.

Z Ankary tak zbývá tvrdší test: které vlády zveřejní oceněnou, legislativně ukotvenou a kontrolovatelnou cestu od rozpočtové položky k jednotkám v poli. NATO proměnilo obranné výdaje v zápas o odpovědnost, aniž by si k tomu vytvořilo odpovědnostní systém. Rutte má k dispozici veřejný tlak, srovnávací tabulky a summitové zahanbení. Žádná instituce v NATO ani v Evropské unii ale nemůže členský stát donutit, aby svůj slib skutečně splnil. Mezera mezi slibem a dodávkou zůstává hlavní zranitelností aliance.