Šestnáct států EU odmítá obranný obrat

Šestnáct členských států EU 26. května odmítlo návrh rozpočtu Evropské komise na roky 2028–2034. Vadí jim, že Komise omezuje peníze pro zemědělce a chudší regiony, aby uvolnila prostor pro obranné výdaje, z nichž budou nejvíc těžit země se silným zbrojním průmyslem. Proti nim stojí severní čistí plátci, kteří chtějí úspornější rozpočet postavený na bezpečnosti a konkurenceschopnosti. Ve hře je téměř 2 biliony eur.

Největší přesun výdajů za jednu generaci

Návrh Komise přepisuje výdajové priority EU razantněji než kterýkoli předchozí rozpočtový cyklus. Zemědělství a koheze, tedy dotace a investiční transfery směřující k farmářům a chudším regionům, mají klesnout z 62 % celkových výdajů EU na zhruba 44 % (European Commission). Zemědělské dotace ze společné zemědělské politiky mají čelit nominálnímu škrtu o 24 % na minimálně 295,7 mld. eur (capreform.eu). Kohezní financování se má reálně zmenšit zhruba o 15 % (CEPR).

Naopak peníze na obranu a konkurenceschopnost mají vzrůst pětinásobně, přibližně na 131 až 140 mld. eur (Finabel). Celkový rozpočet se zvětšuje téměř na 2 biliony eur, jenže růst pohlcují nové priority.

Komise zároveň mění způsob, jakým se peníze vyplácejí. Nový rozpočet se má posunout od proplácení nákladů, kdy stát utratí peníze a Brusel mu je vrátí, k platbám vázaným na výsledky po vzoru pokoronavirového fondu obnovy. Země by musely splnit reformní milníky, než peníze dostanou. Pro Brusel by to znamenalo mnohem větší kontrolu nad tím, jak členské státy prostředky skutečně používají. Právě to znepokojuje příjemce skoro stejně jako samotné škrty.

Kdo peníze skutečně dostane

Polsko, největší čistý příjemce z rozpočtu EU s přibližně 12,9 mld. eur ročně, je na kohezních transferech výrazně závislé (IW Köln). Na jihu a východě Unie tvoří evropské peníze velkou část veřejných investic. Šestnáct států, které podepsaly společné prohlášení, většinou pochází právě z těchto regionů a dohromady představují většinu členských zemí. Mezi signatáři je i Česko. Jejich argument je přímočarý: škrtá se hlavně v politikách, z nichž mají největší užitek (Latvian MFA, Euronews).

U obranných výdajů vypadá mapa jinak. Zbrojní kapacity, které mohou získat nové vojenské zakázky, mají hlavně Německo, Francie a Švédsko (Bruegel). Německo je už dnes největším čistým plátcem, do rozpočtu odvádí čistě zhruba 19,8 mld. eur ročně (Euronews). V novém rozpočtu by se tak mohlo stát zároveň větším plátcem i větším příjemcem. Nejde tedy jen o přesun peněz mezi politikami, ale také mezi státy.

Na zbraně dluh, na mosty nikoli

Nejostřejší námitka koalice míří na nerovnováhu, kterou se Komisi vysvětluje obtížně. Loni EU schválila 150 mld. eur společných půjček přes nástroj SAFE, tedy Security Action for Europe, na financování obranných nákupů (Council of the EU). Pro regionální investice Komise obdobný mechanismus odmítla. Jižní a východní vlády se proto ptají: pokud si EU může společně půjčit na zbraně, proč ne na silnice a nemocnice?

Tato otázka získává na váze i proto, že Nástroj pro oživení a odolnost, pokoronavirový fond o objemu 800 mld. eur, končí v roce 2026. V zemích, které jsou na něm závislé, to má od roku 2027 vytvářet odhadovaný roční tlak na růst HDP ve výši 0,25 procentního bodu (EC Spring 2026 Forecast). Evropský parlament už podpořil navýšení o 10 % proti návrhu Komise (European Parliament). Rozpočet však v Radě vyžaduje jednomyslnost, takže úsporné státy jako Nizozemsko, Švédsko a Rakousko mají faktické veto.

Věcné vyjednávání v Radě ještě nezačalo. Až se rozhovory patrně na podzim rozběhnou, bude mít šestnáct kohezních zemí početní většinu, ale ne blokační sílu. Úsporné státy budou mít veto, ale ne většinovou podporu. Sedmiletý rozpočtový plán vznikne někde mezi těmito dvěma pozicemi.