Pašeráci plní chorvatské pohraniční věznice

V chorvatských městech při hranicích s Bosnou a Srbskem se věznice plní lidmi obviněnými z převaděčství migrantů. Některým je teprve 19 let. Krajinu na vnější hranici EU poznamenávají odhozené oblečení a opuštěné dodávky (Vecernji). Přetížené věznice jsou účtem za evropský systém, v němž se cíle hraniční politiky stanovují v Bruselu, ale náklady trestního vymáhání dopadají na národní justici, která na takový objem případů nebyla stavěná.

Když Chorvatsko v roce 2023 vstoupilo do Schengenu, tedy unijního prostoru bez pasových kontrol na vnitřních hranicích, jeho hranice s Bosnou a Hercegovinou, Srbskem a Černou Horou se staly součástí společné vnější hranice EU (Council). Unijní právo každému členskému státu ukládá kriminalizovat napomáhání neoprávněnému vstupu nebo tranzitu; přísnější tresty se uplatňují tam, kde jde o organizovaný zločin (Directive 2002/90/EC · Framework Decision 2002/946/JHA). Agentury jako Frontex a Europol poskytují operace a zpravodajské informace, nikoli státní zástupce, soudní síně nebo místa ve věznicích (Frontex Regulation 2019/1896). Tíha trestního vymáhání proto zůstává na národních systémech.

Stejný tlak, jiné trhliny

Chorvatské věznice jsou nejviditelnějším příznakem, podobný vzorec ale lemuje celou západobalkánskou trasu. V Rakousku varovali předsedové všech čtyř vrchních zemských soudů, že okresní a zemské soudy pracují zhruba na 120 % zátěže, aniž by tomu odpovídalo posílení personálu (MeinBezirk). Rakouské věznice podle tamních zpráv překročily 108 % obsazenosti; Innsbruck byl popsán jako zařízení s vážným přeplněním a nedostatkem personálu (oe24). Ministr vnitra Gerhard Karner představuje pružné hraniční kontroly jako způsob, jak převaděče dostat „z oběhu“ (Krone). Co se děje po zatčení, dostává podstatně méně prostoru.

Německo ponechává kontroly na vnitřních hranicích nejméně do září 2026, přestože 12. června začal platit nový společný azylový systém EU (Tagesschau). Bavorská spolková policie od května 2025 zaznamenala přes 9 000 neoprávněných vstupů a zadržela 562 údajných převaděčů (Bundespolizeidirektion München). Právní kritici zpochybňují, zda migrační efekt těchto kontrol vyvažuje škody pro Schengen, přeshraniční obchod a policejní rozpočty (Beck-aktuell).

V Itálii je finanční zátěž vidět velmi konkrétně. Ve Furlansku-Julském Benátsku úřady uvádějí zhruba 1,5 milionu kontrol a 280 zatčení za napomáhání nelegální migraci během dvou a půl roku. Návrh dekretu počítá téměř s 20 mil. EUR ročně jen na personál imigračních soudů (PublicPolicy). Soudy a cely stojí skutečné peníze a někdo je musí zaplatit.

Když kontroly zmizí, zátěž nezmizí

Slovinsko ukazuje, co se stane po odstranění hraničních stanovišť. Lublaň 11. června zrušila dočasné schengenské kontroly s Chorvatskem a Maďarskem, úřadující policejní ředitel Danijel Lorbek ale oznámil, že počet nelegálních překročení hranic je letos vyšší o více než 60 % (Siol). Vláda přesunula policisty k mobilnímu dohledu a přípravě na migrační pakt, prováděcí zákon však dosud nepřijala (Dnevnik). Viditelné kontroly zmizely. Policejní tlak se jen přesunul do vnitrozemí.

Vlády podél trasy pravidelně zveřejňují čísla z první linie: kontroly, odepřené vstupy, zatčení, rozhodnutí o vyhoštění. Politicky se s nimi pracuje dobře, protože vytvářejí obraz kontroly. Žádná vláda ale nezveřejňuje celý řetězec: kolik případů převaděčství skončí u státních zástupců, jak dlouho obvinění sedí ve vazbě, jakou část soudních spisů a vězeňských míst tyto kauzy zabírají a kolik to všechno stojí.

Migrační pakt EU, tedy balík nařízení, která právně nabyla účinnosti 12. června, tuto mezeru neuzavírá. Jeho solidární mechanismus nabízí relokace, finanční příspěvky nebo personální podporu, nikoli náhradu nákladů národním soudům a věznicím (European Commission). Polsko tuto mezeru využívá přímo: Varšava tvrdí, že už platí dost za obranu východní hranice a za hostění Ukrajinců, a v rámci dočasné výjimky platné do roku 2026 odmítá relokace i solidární platby (MSWiA). Náklady vymáhání, které zůstávají neviditelné, se sdílejí nejhůř.

Dokud unijní instituce nezačnou počítat i následné náklady, budou vlády dál vykazovat úspěchy na hranici, zatímco justice v zázemí bude nést účet, který nikdo nerozpočtoval a nikdo neaudituje. Chorvatsko je patrně nejčitelnější případ, žádná země na západobalkánské trase však nezveřejňuje data, která by propojila zatčení na hranici s obsazeností věznic. Právě tento řetězec je pro skutečné náklady hraniční politiky nejdůležitější a zároveň zůstává mimo měření.