Španělsko řeší 1.2 milionu povolení

Španělský Nejvyšší soud podle tamních médií zvažuje, zda se obrátit na Soudní dvůr EU s otázkou, jestli masová regularizace migrantů odpovídá evropskému právu. Pokud by žádost do Lucemburku skutečně odešla, unijní justice by řešila problém, který v tomto rozsahu dosud nerozhodovala: může jeden stát schengenského prostoru udělit pobyt více než milionu lidí bez dokladů, aniž by bylo předem jasné, jaké důsledky z toho ponesou ostatní země bezhraniční zóny?

Důležitá výhrada: na webu španělské justice zatím není zveřejněno žádné oficiální soudní rozhodnutí. O možném kroku informují španělská média, podle nichž soud zpochybnil, zda lze pobyt udělit „pouze na základě nelegálního pobytu“, a otevřel procesní prostor pro předběžnou otázku (El Mundo, El Español). Dokud se usnesení neobjeví, jde o soudní signál, nikoli o potvrzený spor před evropským soudem.

Co Španělsko udělalo a co říká unijní právo

Španělský program regularizace, jehož lhůta pro podání žádostí skončila 30. června, nabídl lidem bez povolení k pobytu roční obnovitelné povolení k pobytu a práci, pokud byli v zemi před 1. lednem 2026. Vláda čekala zhruba 500 000 žádostí (RTÉ). Přišlo jich více než 1,2 milionu (Euronews).

Unijní právo národní regularizace samo o sobě nezakazuje. Návratová směrnice, tedy společný rámec EU pro vyhošťování lidí, kteří na území pobývají neoprávněně, počítá jako výchozí řešení s návratem. Její článek 6 odst. 4 ale členským státům dovoluje udělit povolení k pobytu „ze soucitných, humanitárních nebo jiných důvodů“ (směrnice 2008/115/ES). Právní otázka zní, zda tato výjimka unese široký zákonný program pro více než milion lidí, nebo zda vyžaduje individuální posouzení každého případu. Podle El Confidencial formulace, které Nejvyšší soud podle médií použil, naznačují obavu z možného střetu s evropskými pravidly.

Předběžná otázka podle článku 267 Smlouvy o fungování EU, tedy mechanismu, kterým se národní soudy ptají Lucemburku na výklad unijního práva, by sama španělské nařízení nezrušila. Vymezila by ale právní hranice. Takový výklad by pak musely respektovat soudy v celé Evropě (článek 267 SFEU). Proto nejde jen o spor Madridu.

Proč se dívají Berlín a Paříž

Španělské povolení k pobytu nikomu nedává právo pracovat v Německu nebo ve Francii. Schengenská pravidla ale držitelům pobytového oprávnění umožňují cestovat po prostoru bez vnitřních hranic až 90 dní během jakéhokoli období 180 dní (nařízení (EU) 2016/399). Regularizace tedy nevyváží pracovní povolení, mění ale právní postavení člověka uvnitř společné cestovní zóny.

Německo v tom vidí riziko dalšího pohybu: lidé s novým statusem mohou legálně přijet na krátký pobyt, zůstat déle nebo hledat neformální práci v systému, který už je pod tlakem (Berliner Zeitung). Francouzský ministr vnitra Bruno Retailleau zašel dál, když Pedra Sáncheze obvinil z „klientelismu“ a chce, aby se Španělsko zodpovídalo evropským partnerům (Le Figaro).

Španělská vláda svůj postup popisuje jako pragmatický. Lidé, kteří už v zemi neformálně pracují, mají podle ní platit daně a mít přístup k pracovněprávní ochraně místo toho, aby zůstávali v šedé ekonomice (Emerging Europe). Zda regularizace podporuje budoucí nelegální příchody, zůstává mezi výzkumníky skutečně sporné (Migration Policy Centre).

Otázky, na které nikdo neodpovídá

V debatě je hodně řečí o suverenitě a málo důkazů. Neexistuje datový soubor, který by ukazoval, kolik lidí regularizovaných v jednom schengenském státě se později přesunulo do jiného. Žádná vláda kritizující Španělsko nepředložila propočítaný a realistický plán návratů pro populaci, kterou se Madrid rozhodl zdokumentovat. Nejméně jsou slyšet ti, o jejichž statusu se rozhoduje: žadatelé, zaměstnavatelé závislí na jejich práci a místní úřady, které budou žádosti zpracovávat.

Pokud Nejvyšší soud pošle otázku do Lucemburku, Soudní dvůr EU nastaví precedent pro všechny členské státy, které stojí před stejnou volbou. Španělsko chce dostat do evidence pracovníky, kteří už v zemi jsou. Jiné vlády chtějí společná pravidla, aby národní rozhodnutí nepřetékala přes hranice. Dokud se toto napětí nevyřeší, schengenský prostor stojí na předpokladu, který dosud nikdo formálně neotestoval: že každý stát rozhoduje o tom, komu dá pobyt, zatímco důsledky nesou všichni.