Deset států chce více povolenek

Deset zemí EU chce na evropský uhlíkový trh dostat další povolenky ke znečišťování. Švédsko, Finsko a Dánsko namítají, že by to potrestalo firmy, které už investovaly do čistší výroby. Obě strany mluví jazykem klimatických cílů. Skutečný spor je ale rozpočtový: které vlády si mohou dovolit chránit vlastní průmysl doma a které potřebují, aby to za ně udělal Brusel.

Koalice a protiúder

Polsko, Itálie, Řecko, Česko, Rumunsko, Bulharsko, Slovensko, Kypr, Estonsko a Maďarsko tlačí na Evropskou komisi, aby zpomalila systém ETS, tedy systém obchodování s emisními povolenkami, hlavní evropský nástroj pro zdražování emisí. Chtějí, aby se z trhu každoročně stahovalo méně povolenek, aby těžký průmysl déle dostával část z nich zdarma a aby po roce 2030 pokračoval Modernizační fond, který z výnosů ETS financuje investice v méně bohatých členských státech (S&P Global). Polský náměstek ministra klimatu Krzysztof Bolesta tvrdí, že roční snižování emisního stropu by mělo klesnout těsně nad 2 % (Bankier.pl). Italský ministr průmyslu Adolfo Urso návrh obhajuje ochranou konkurenceschopnosti výroby (Adnkronos).

Severské země odpovídají, že stabilní a rostoucí cena uhlíku je základem celé investiční logiky. Pokud nebude nedostatek povolenek předvídatelný, firmy, které už zaplatily za nízkoemisní ocel nebo čistší elektřinu, doplatí na to, že se pohnuly dřív než ostatní (EnviWeb/ČTK). ETS byl postaven tak, aby první investoři vydělávali ve chvíli, kdy se emisní strop utahuje. Když se pravidla uvolní, tato odměna zmizí.

Samotný ETS funguje jednoduše. EU stanoví, kolik CO₂ mohou dohromady vypustit elektrárny, průmyslové podniky a aerolinky. Za každou tunu emisí musí firma odevzdat jednu povolenku. Strop se každoročně snižuje, povolenek ubývá a znečišťování zdražuje (Evropská komise). V roce 2024 přinesly aukce povolenek vládním klimatickým rozpočtům 38,8 miliardy eur (CER).

Reformní balík Komise, očekávaný tento týden, by podle dostupných informací přidal povolenky a zpomalil konec bezplatných přídělů. Analytici citovaní agenturou OPIS čekají, že po roce 2030 klesne tempo snižování emisního stropu ze 4,4 % na zhruba 3 až 3,4 % ročně. Na trh by se tím dostalo přibližně 1 až 1,5 miliardy povolenek navíc a cena uhlíku by šla dolů (OPIS).

Rozpočtová mezera pod povrchem

Jednoduchý příběh o zeleném Severu a zdráhavém Východě nevysvětluje, proč se jednotlivé státy staví tak, jak se staví. Také německá průmyslová komora DIHK chce prodloužit bezplatné příděly a zachovat kompenzace za drahou elektřinu, dokud se neukáže, že uhlíkové clo na hranicích EU, známé jako CBAM, skutečně brání přesunu továren mimo Evropu (DIHK). Rozdíl je v tom, že Berlín má z čeho platit. Německo otevřelo pětimiliardový program uhlíkových rozdílových smluv, tedy dlouhodobých kontraktů, které firmám dorovnávají vyšší náklady nízkoemisní výroby, pro ocelárny, chemičky, cementárny a výrobce keramiky (VEA). Nizozemsko rozšiřuje vlastní kompenzační schéma, v němž je letos pro obory od hliníku po hnojiva k dispozici více než 318 milionů eur (Rijksoverheid, VEMW).

Polsko, Rumunsko a Bulharsko takové šeky vypisovat nemohou. Potřebují, aby úlevu, kterou Berlín a Haag poskytují z národních rozpočtů, dodal přímo design ETS. Spor se tak vede o to, na jaké úrovni veřejných financí se zaplatí náklady transformace.

Kdo získá a kdo ztratí

Měkčí nedostatek povolenek krátkodobě pomůže zavedeným velkým emitentům a ekonomikám závislým na uhlí. „Úleva pro průmysl“ se ale nerozděluje rovnoměrně. V Česku velcí provozovatelé v ETS dostávají povolenky zdarma, zároveň však podle odborníků promítají uhlíkové náklady do cen pro zákazníky. Teplárny a menší firmy naproti tomu nakupují povolenky bez srovnatelné ochrany (Aktuálně.cz/ČTK). Bezplatné příděly chrání velké hráče. Níže v dodavatelském řetězci už jejich účinek slábne.

Ztrácejí i vlády. Méně dražených povolenek nebo nižší cena znamenají méně peněz na klimatické investice. Podle Club Economic bylo možné jen 8 % výnosů z ETS, které členské státy utratily, dohledat jako přímou podporu průmyslové dekarbonizace (Club Economic). Problém tedy nemusí být v tom, že cena uhlíku je příliš vysoká. Vlády možná jen výnosy z ní rozmělňují do příliš mnoha směrů.

Komise může těžkému průmyslu koupit víc času, ale jen oslabením nedostatku, který z uhlíkového trhu udělal cenný nástroj. Zda vlády tento čas využijí k financování čistší výroby, nebo jen zlevní odklad, reformní balík sám neřeší.