Thwaites může do roku 2100 přidat 30 mm

V mnoha počítačových modelech Antarktidy chybí jeden způsob tání: mořská voda podemílá ledovec zespodu v místech, kde led stále spočívá na mořském dně. Když nová studie tento proces zahrnula, vyšlo jí, že ledovec Thwaites, západoantarktický obr přezdívaný „ledovec soudného dne“, by mohl do roku 2100 přispět ke zvýšení globální průměrné hladiny moří asi o 30 milimetrů. To je zhruba dvojnásobek průměrné hodnoty 15,2 milimetru v dřívějších modelech (Nature Communications). Srovnání je ale třeba číst opatrně: starší modely se výrazně rozcházely, takže proti sobě stojí jeden pečlivě vyladěný výpočet a průměr výsledků z širokého rozptylu modelů.

Recenzovanou studii Mattia Poinelli, Eric Rignot a jejich kolegové zveřejnili 12. října (PubMed). Jde o projekci z jediného modelu; nejsilnější oporu má v porovnání jeho verzí s tímto skrytým táním a bez něj.

Kde se led odděluje od dna

Představte si těžký vor, který někdo tlačí po skluzu do jezera. Zadní část se stále opírá o rampu, přední už plave. Glaciologové tomuto rozhraní říkají linie uzemnění. Běžné modely ji považují za ostrou hranici a tání oceánu počítají hlavně na plovoucí straně.

U Thwaites je tato hranice méně ostrá. Při přílivu a odlivu se led prohýbá a mořská voda může pronikat pod led, který jinak spočívá na podloží. Starší radarová satelitní měření Rignotova týmu zachytila prohýbání ledu s přílivem a odlivem v širokém pásmu a naznačila, že pod něj proniká mořská voda (PNAS). Na obou studiích se podíleli někteří stejní výzkumníci, takže toto pozorování je základem nového modelu, nikoli jeho nezávislým ověřením.

Tání v tomto pásmu ztenčuje led přesně v místě, kde se opírá o mořské dno. Když se opora zmenší, ledovec může ztratit kontakt s vyvýšeninami na dně, které ho brzdí, a led za nimi začne proudit do moře rychleji. Pro růst hladiny je podstatný právě led, který před vstupem do oceánu spočíval na dně. Většina příspěvku ledovce ke zvýšení hladiny pochází z něj. Led, který už plave, je jako kostka ve sklenici: většinu vody odpovídající jeho hmotnosti už vytlačil.

Ověření modelu na minulosti

Než tým počítal budoucnost, ověřil, zda model dokáže zachytit to, co satelity zaznamenaly v letech 1996 až 2023. Každý výpočet porovnal s naměřenou rychlostí pohybu ledu, jeho ztenčováním a polohou linie uzemnění (Research Square). Zároveň správně popsat všechny tři ukazatele je mnohem těžší než trefit jeden. Podobné nároky má předpovědní model počasí, pokud má současně zachytit včerejší teplotu, vítr i déšť.

Varianty s širokým pásmem tání popisovaly tuto historii lépe než varianty bez něj. Poté tým spustil oba typy výpočtu do budoucna při klimatu zafixovaném na průměru let 1996–2023. Bez pásma přispěje Thwaites do roku 2100 ke zvýšení hladiny o 8,3 milimetru; při pásmu širokém několik kilometrů činí odhad 30,1 ± 5,7 milimetru. Rozmezí vyjadřuje nejistotu kolem střední hodnoty (Nature Communications). Zafixování klimatu je záměrné: odděluje vliv chybějícího procesu tání od odhadu, jak rychle se oteplí oceán.

Co to znamená pro evropské pobřeží

Odhad pro Thwaites popisuje příspěvek jednoho ledovce ke globálnímu průměru, nikoli růst hladiny na konkrétním pobřeží. Místní výšku hladiny ovlivňuje také to, zda pevnina stoupá, nebo klesá, a poměry v dané části oceánu (NASA). V Evropě se riziko projeví při bouřkových vzdutích a vysokém přílivu. Evropská agentura pro životní prostředí očekává, že stoupající hladina bez účinnější ochrany způsobí na velké části evropského pobřeží mnohem častější extrémní výšky vody (EEA).

Nejpřesvědčivější závěr studie vyplývá z porovnání vlastních výpočtů. V obou je stejný ledovec a klima zůstává stejně stabilní. Když model připustí, že oceán může tát led i tam, kde stále spočívá na mořském dně, lépe zachytí nedávný vývoj a vypočítá výrazně větší příspěvek ke zvýšení hladiny. Pro řadu modelů ledových štítů, které toto pásmo vynechávají, je to konkrétní důvod je doplnit.