TotalEnergies chce po Berlínu vrátit €800 million

Když před třemi lety TotalEnergies a BP nabídly za licence na mořské větrné parky v německém Severním a Baltském moři 12,6 mld. EUR a nechtěly za to ani cent na dotacích, politici měli důvod slavit. Vypadalo to jako důkaz, že obnovitelné zdroje už se obejdou bez státní podpory. V květnu 2026 už chtějí obě firmy peníze zpět. Model, který měl dotace učinit zbytečnými, se během tří let rozpadl ve čtyřech zemích.

TotalEnergies dosud složila zhruba 800 mil. EUR na zálohách a zárukách a po Berlínu chce, aby si lokality vzal zpět. Podobně postupuje BP prostřednictvím společného podniku Jera Nex BP. Obě firmy tvrdí, že projekty už finančně nevycházejí. Berlín odmítá: podle vlády současný zákon neumožňuje vracet jednou přidělené koncese a první sankční lhůta přijde na podzim 2027.

Jak se rozpadla kalkulace

V letech 2019 až 2023 vlády v severní Evropě uvěřily, že mořská větrná energetika už nepotřebuje státní podporu. Nizozemsko přidělilo projekt Hollandse Kust Zuid bez dotace. Německo šlo dál se systémem „záporných nabídek“, v němž firmy platily státu za právo stavět. Výnos 12,6 mld. EUR byl vrcholem této víry. Vydržela zhruba tři roky.

Evropská centrální banka, která stanovuje sazby pro eurozónu, zvýšila mezi červencem 2022 a zářím 2023 svou hlavní sazbu z 0 % na 4 %. Mořské větrné parky patří k energetickým projektům s nejvyšší kapitálovou náročností. Většina nákladů přijde hned na začátku, u turbín, základů a podmořských kabelů, zatímco výnosy přitékají postupně po dobu 25 let. Při levném financování tyto projekty nesly slabý zisk. Po zdražení úvěrů o několik procentních bodů mnohé z nich prodělávají po celou dobu životnosti. Stavební náklady a ceny komponentů vzrostly proti roku 2021 o 30 až 50 % a náklady na financování evropských projektů se zvýšily o 3 až 4 procentní body (KPMG/OFATE). Projekt postavený na předpokladech z roku 2021 tak mohl přijít o celou marži.

Síť zároveň nestačila držet tempo. V Německu se dodací lhůty komponentů pro připojení mořských parků protáhly až na šest let. V Nizozemsku má 60 % rozšiřovacích projektů TenneTu průměrné zpoždění 2,5 roku. Větrný park bez připojení k síti je uvízlé aktivum: stojí peníze na údržbu, ale nic nevydělává. Velké energetické firmy mezitím přesouvají kapitál k ropě a plynu s rychlejší návratností, takže závazky ve větru vypadají v jejich rozvahách ještě hůř.

Kdo zaplatí ústup

Jako první ztrácejí němečtí odběratelé elektřiny. Vláda chtěla 90 % výnosů z aukcí použít na omezení síťových poplatků a cen elektřiny, aby účty domácností zůstaly nižší po energetické krizi roku 2022. Pokud TotalEnergies se žádostí o vrácení peněz uspěje, z tohoto balíku zmizí přes 7 mld. EUR.

Delším nákladem je zpoždění. S odkazem na vlastní studii Fraunhoferova institutu chtějí firmy posunout německý cíl 70 GW mořské větrné kapacity o 16 let, z roku 2041 na rok 2057. Stejný vzorec je vidět jinde. Nizozemsko nesplní svůj cíl 21 GW pro rok 2031. Dánská aukce z prosince 2024 nepřilákala žádnou kvalifikovanou nabídku. Britská aukce Allocation Round 5 v roce 2023 nepřinesla žádnou nabídku na mořské větrné projekty.

Vlády se nyní sbíhají u stejného řešení: rozdílových smluv, tedy Contracts for Difference (CfD), v nichž stát na 20 let zaručuje minimální cenu elektřiny. Když tržní cena klesne pod tuto hranici, rozdíl doplatí vláda. Německo přestavuje aukce kolem CfD pro rok 2027. Dánsko získalo 5 mld. EUR státní podpory schválené EU pro nové schéma CfD. Británie po neúspěchu z roku 2023 zvýšila garantovanou cenu a v Allocation Round 7 přidělila 8,4 GW.

Oborová lobby už prohlásila záporné nabídky za mrtvé. Po tříletém pokusu obejít se bez podpory se stát vrací zpět. Spor o „bezdotační“ větrnou energetiku tím nekončí: znovu se bude rozhodovat, kolik veřejných peněz má téct soukromým energetickým firmám, za jakých podmínek a zda lze dohnat roky ztracené hledáním levnější odpovědi.