Trump odkryl závislost Evropy na americkém velení

Donald Trump varoval neobvykle přímo: podle svých slov řekl nejmenovanému spojenci v NATO, že pokud nebude plnit výdajové závazky, Spojené státy jej před Ruskem neochrání. Moskvu by prý naopak vybízel, aby si dělala, „co sakra chce“ (AP). Právně tím článek o společné obraně přes noc nezmizí. Vojensky je slabé místo jinde: Evropa si může ponechat záruku na papíře, ale ztratit důvěru v americký aparát, který jí dává váhu.

Pro Finsko a Švédsko, nejnovější členy NATO, jde o pochybnost velmi blízkou důvodu, proč do aliance vstoupily. Trumpův výrok nemusel zaplnit titulní strany po celé Evropě, aby měl dopad. Německo i Polsko už s týmž problémem počítají a vážou větší část své obrany na americké systémy, protože evropskou náhradu v krátkém čase nemají.

Článek 5 Severoatlantické smlouvy, tedy doložka o společné obraně, automaticky nespouští americké válečné rozhodnutí. Smlouva říká, že každý spojenec podnikne takové kroky, jaké „bude považovat za nezbytné“, včetně použití ozbrojené síly. Stejný prostor pro uvážení popisuje i vlastní výklad NATO (Washingtonská smlouva, vysvětlení článku 5 podle NATO).

Americký prezident proto může odstrašení oslabit i bez odchodu z NATO. Pokud spojenci začnou pochybovat, zda by Washington v prvních hodinách krize uvolnil zpravodajské informace, protivzdušnou obranu, transportní letouny, velitelskou podporu nebo jaderné krytí, Moskva přepočítává riziko ještě před prvním výstřelem.

Mezera není v pěchotě

Evropě nechybějí hlavně vojáci. Odhad institutu Bruegel, který zkoumá obranu Evropy bez Spojených států, míří k tvrdšímu problému: jadernému odstrašení, velitelským systémům, protivzdušné a protiraketové obraně a dopravní síti, která přesouvá síly dřív, než se fronta začne hroutit. Kielský institut dochází ke stejnému závěru: náhrada by neznamenala jen více bojových jednotek, ale také letouny, logistiku a velitelské systémy, díky nimž mohou tyto jednotky skutečně bojovat (Bruegel, Kiel).

Nejde o prestižní nákupy. Zpravodajské a průzkumné kapacity říkají velitelům, co se děje. Tankovací letouny udržují stroje ve vzduchu. Transportní letadla a železniční trasy dostávají vojáky tam, kde jsou potřeba. Velitelské systémy rozhodují, kdo jedná, dokud je ještě čas jednat.

Německo ukazuje tuto závislost velmi konkrétně. Americké evropské velení sídlí ve Stuttgartu a spojenecké letecké velení NATO funguje z Ramsteinu. Německé území je tak součástí velitelské struktury, kterou by Evropa potřebovala při jakékoli krizi na východě (EUCOM, Allied Air Command). Berlínský nákup letounů F-35 zároveň podle oznámení DSCA váže Německo na americký řetězec softwaru, výcviku, náhradních dílů a plánování misí. Jako pojistka je to užitečné. Autonomie to není.

Podobnou pojistku si z exponovaného křídla pořizuje Polsko. Varšava chce více vlastní palebné síly i větší evropské kapacity, zároveň však nakupuje F-35 a americký systém řízení protivzdušné obrany, který propojuje senzory, odpalovací zařízení a velitele (DSCA F-35, DSCA IBCS). Není to naivní závislost. Logika je opačná: americké odpoutání má být těžší, protože polskou obranu pak nelze snadno oddělit od amerických platforem, plánování a přítomnosti.

Půjčky koupí techniku, ne velení

Evropská unie začala tuto pojistku financovat. Nástroj SAFE nabízí 150 mld. eur na obranné investice a Rada jej přijala jako prostředek pro společné nákupy a posílení průmyslové kapacity (Rada). Agenda Komise Readiness 2030 označuje za naléhavé mezery protivzdušnou a protiraketovou obranu, drony, vojenskou mobilitu a podpůrné systémy (Komise).

Půjčky ale nakoupí vybavení rychleji, než vytvoří posádky, doktrínu, velitelské návyky a politické svolení k použití síly. Evropská baterie protivzdušné obrany mnoho nezmění, pokud si vlády předem nevyjasní, kdo smí nařídit palbu, kdo sdílí cílová data a kdo ponese riziko eskalace ve chvíli, kdy začnou dopadat první rakety.

Bílá kniha Komise tlačí na společné nákupy a průmyslový rozsah. Nevytváří ale velitelský řetězec NATO ani náhradu za jaderný deštník. Strategická koncepce NATO dál označuje americké strategické jaderné síly za ústřední součást nejvyšší bezpečnostní záruky aliance.

Francie může tvrdit, jak to Emmanuel Macron udělal na Sorbonně, že Evropa musí nést větší část vlastní bezpečnosti. Francouzské jaderné odstrašení však zůstává pod národní kontrolou, i když Paříž ve své doktríně říká, že její životní zájmy mají evropský rozměr.

Evropě tak zůstává tvrdá asymetrie. Tlak z Washingtonu může uvolnit rozpočty, půjčky a nákupy. Zároveň může odstrašení oslabit rychleji, než Evropa dokáže nahradit to, co jí Spojené státy poskytují.

Článek 5 stále platí. Nevyřešený zůstává seznam amerických funkcí, které Evropa dokáže převzít: které konkrétně, do kdy, pod čím velením, za čí peníze a s jakou pravomocí je použít. Dokud na to vlády veřejně neodpovědí, bude každá další Trumpova hrozba znít v některých metropolích jako hluk kampaně a v zemích nejblíže Rusku jako problém připravenosti.