Trump míří na španělský obchod

Na summitu NATO v Ankaře označil Donald Trump Španělsko za „hrozného partnera“ a vzápětí vyzval ministra financí Scotta Bessenta, aby omezil obchod s Madridem (CNBC). V jedné větě tak spojil dvě oblasti, které spojenci dosud drželi odděleně: rozdělení nákladů na obranu a obchodní trest. Jenže Španělsko svou obchodní politiku neřídí samo. Tu má v rukou Evropská unie. Spor o výdaje v NATO se proto změnil v test, zda Evropa ochrání členský stát před tlakem svého hlavního bezpečnostního garanta.

Politický závazek bez právních zubů

Výdajové cíle NATO znějí závazně. Právně závazné ale nejsou. Severoatlantická smlouva ukládá spojencům udržovat obrannou kapacitu, žádné procento HDP však nestanoví. Hranice 2 % vznikla až na summitu ve Walesu v roce 2014 jako plánovací měřítko. Nový cíl 5 %, rozdělený zhruba na 3,5 % pro samotnou obranu a 1,5 % pro odolnost státu, vzešel z tlaku na summitu; generální tajemník Mark Rutte žádal „věrohodné národní plány“ (The Guardian).

Madrid tvrdí, že přidělené schopnosti pro NATO dokáže splnit při výdajích okolo 2,1 % HDP (Tagesschau). Trump v tom vidí jízdu načerno. Problém je, že ani jedna strana nemá k dispozici průkaznou tabulku: NATO nezveřejňuje přehled, který by jasně ukazoval, co který spojenec dodává a co přesně mu podle aliance chybí.

Obchodní politiku může určovat jen EU

Tady se z americko-španělského sporu stává evropský problém. Podle unijních smluv je společná obchodní politika výlučnou pravomocí Unie, nikoli jednotlivých vlád (EUR-Lex, čl. 3 SFEU). Španělsko proto nemůže s Washingtonem uzavřít vlastní bilaterální dohodu a Washington nemůže potrestat jen Španělsko, aniž by zasáhl celou celní unii EU, tedy jednotnou vnější hranici, přes kterou obchoduje všech 27 členských států. Po Trumpově výzvě k zastavení obchodu proto obchod dál pokračoval běžně.

Východní spojenci četli Trumpovu hrozbu prizmatem vlastní bezpečnostní expozice. Polsko, které pro rok 2026 počítá s výdaji na obranu ve výši 4,68 % HDP, označilo Trumpovu frustraci za pochopitelnou, zároveň ale mluvilo o krizi aliance. Litevský prezident Gitanas Nausėda podpořil tlak na vyšší výdaje, trval však na tom, že článek 5, tedy závazek vzájemné obrany, musí zůstat bezpodmínečný. Pro Varšavu i Vilnius jsou vyšší výdaje nutné. Rizikem je, pokud se americká ochrana začne vázat na politickou poslušnost.

Dánská premiérka Mette Frederiksenová spojila španělský spor s Trumpovým obnoveným tlakem na Grónsko a prohlásila, že Dánsko bude své území bránit. Dva cíle, stejná logika: přizpůsobte se, jinak ponesete důsledky i mimo oblast obrany.

Evropský štít, který nikdo nevyzkoušel

Evropská unie si pro podobný typ tlaku vytvořila zvláštní nástroj. Nařízení 2023/2675, známé jako nástroj proti ekonomickému nátlaku, umožňuje Evropské komisi, tedy výkonnému orgánu EU, vyšetřit situaci, kdy země mimo Unii používá obchodní hrozby k vynucení politického rozhodnutí členského státu. Pokud Komise nátlak potvrdí, navrhne protiopatření a Rada EU, v níž hlasují vlády členských států, je musí schválit. Francie i Komise uvedly, že Brusel bude Španělsko bránit (Le Figaro).

Tento nástroj dosud aktivován nebyl. Ne proti Číně. Ani proti nikomu jinému. Použít ho proti největšímu bezpečnostnímu partnerovi Evropy by znamenalo vstoupit na nevyzkoušené území.

Trumpova obchodní hrozba se nakonec nemusí proměnit v trvalou politiku. Už teď ale mění kalkulaci v evropských metropolích: kolik stojí odpor vůči Washingtonu? Evropská obranná mezera je reálná a východní spojenci mají pravdu, že schopnosti jsou důležitější než summitové formulace. Trump zároveň evropskému táboru autonomie dodal konkrétní argument. Pokud spojenec, který garantuje evropskou bezpečnost, dokáže kvůli rozpočtovému sporu použít obchod jako páku, důvod ke snižování této závislosti se píše skoro sám. Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a vlády, které nástroj proti nátlaku schválily, teď stojí před otázkou, pro kterou ho vytvořily.