Turecký plynovod obchází Kypr

Turecko a úřady v severní části Kypru, kterou uznává pouze Ankara a žádný jiný člen OSN ani Evropská unie, podepsaly 10. července dohodu o podmořském plynovodu mezi tureckou pevninou a okupovaným severem ostrova (Cyprus Mail, Deutschlandfunk). O čtyři dny později vyzvali ministři zahraničí EU Turecko, aby respektovalo suverenitu členského státu. Mezi technickým projektem a diplomatickou výzvou leží otázka, která ve východním Středomoří dlouhodobě testuje věrohodnost Unie: zda umí svým slovům dodat cenu, když je prověřuje země, kterou zároveň potřebuje jako partnera.

Infrastruktura jako politický fakt

Krátkodobý účel projektu je poměrně přímočarý: levnější elektřina pro severní Kypr, s plánovaným dokončením kolem roku 2028. Plynovod má ale fungovat obousměrně, takže plyn by jednou mohl proudit i z ostrova směrem do Turecka a dál do Evropy (Türkiye Today). Právě tento detail mění zásobovací trasu v politický nárok. Okupovaný sever tím Ankara staví do role budoucí cesty, přes kterou by energetická politika ostrova vedla přes Turecko, nikoli přes mezinárodně uznanou Kyperskou republiku (Capital). Turecký viceprezident Cevdet Yilmaz projekt označil za „historický“ a za „další silné pouto“ mezi Tureckem a severem ostrova (Politis).

Ankara tím převádí neuznanou politickou realitu do fyzické podoby. Potrubí se ruší hůře než memoranda.

Pevná slova bez cenovky

Kyperské ministerstvo zahraničí dohodu odsoudilo jako nezákonnou a upozornilo, že byla podepsána během návštěvy, kterou Nikósie považuje na okupovaném území za nelegální (Sigmalive). Ministr zahraničí Constantinos Kombos případ přenesl na Radu EU pro zahraniční věci, kde ministři zahraničí sedmadvacítky sjednávají společné pozice k vnějším vztahům. Tvrdil, že plynovod by bez souhlasu Kyperské republiky procházel jejími námořními zónami (Cyprus Mail). Řecko se za tuto linii postavilo a Atény spojily pokrok ve vztazích EU s Tureckem s tím, že se situace kolem Kypru nebude vracet zpět (RIK).

Vysoká představitelka Unie pro zahraniční politiku Kaja Kallasová po jednání Rady uvedla, že Turecko musí respektovat suverenitu a svrchovaná práva všech členských států EU (EEAS). Formulace byla pevná. Žádný krok po ní ale nenásledoval.

Rozdělení mezi většími metropolemi vede po známých liniích. Německo uznává pouze Kyperskou republiku, zároveň ale považuje Ankaru za důležitou pro soudržnost NATO, řízení migrace i energetickou spolupráci. Nedávné jednání kancléře Merze v Ankaře stavělo do popředí jednotu aliance, nikoli Kypr (Bundesregierung). Itálie má přímý průmyslový zájem přes aktivity společnosti ENI v okolí kyperských vod, dostupné veřejné záznamy však neukazují žádné stanovisko italské vlády k samotnému plynovodu (Formiche). Francie potvrdila, že s Tureckem pokračují technické práce na systému protivzdušné obrany SAMP/T, čímž dala najevo, že obranně-průmyslové vazby mají před střetem ve východním Středomoří přednost (Zonebourse).

Mezera mezi nástroji a vůlí

Evropská unie nástroje má. Rada v roce 2019 vytvořila sankční rámec přímo pro nepovolené turecké vrty ve východním Středomoří (Council, Eur-Lex). Závěry Evropské rady popisují obnovování vztahů EU s Tureckem jako „postupné, přiměřené a vratné“, což Kypru dává politickou oporu pro zpomalování výhod v obchodu, vízech nebo celní unii (European Council). Brusel navíc nedávno jmenoval zvláštního vyslance pro Kypr, čímž naznačil, že chce využít diplomatické okno (Le Figaro).

Rozhodnutí ve společné zahraniční a bezpečnostní politice ale vyžadují jednomyslnost, takže je může zablokovat jediný stát. Ve veřejně dostupných záznamech zatím není sankční návrh, zveřejněná mapa trasy ukazující, kterými námořními zónami by plynovod procházel, ani ochota Berlína, Paříže nebo Říma nechat Turecko nést náklady za ignorování Kypru.

Vzorec je známý i z jiných testů evropské suverenity: Unie brání princip a v praxi ho oddělí od zbytku vztahů. Kypr a Řecko drží linii. Větší státy přikývnou a strategické kanály s Ankarou nechají otevřené. Evropská záruka Kypru tak zůstává prohlášením, nikoli pákou. Zda se má změnit v něco, co Turecko skutečně pocítí, je otázka hlavně pro Berlín, Paříž a Řím. Zatím na ni nikdo z nich neodpověděl.