USA zvažují jaderné zbraně pro Polsko

Po celou jednu generaci zůstávala mapa amerických jaderných zbraní v Evropě v zásadě stejná. Teď se tento klidný stav začíná měnit. Defense News 2. června uvedl, že Washington vede neveřejná jednání o rozmístění letounů schopných nést jaderné zbraně v Polsku a pobaltských státech. Šlo by o rozšíření nad rámec šesti zemí, které dnes americké jaderné zbraně hostí v rámci aliančního sdílení. Polský ministr obrany jednání potvrdil. Litevský ministr obrany Robertas Kaunas připustil účast své země, podrobnosti ale odmítl s odkazem na utajení.

Současně s tím Washington stahuje z Evropy konvenční síly. Trump v květnu oznámil odchod 5 000 vojáků z Německa. Jaderný deštník se tak začíná nabízet jako náhrada za část americké přítomnosti na zemi.

Dva deštníky, jedna mapa

Na téže geografii si vlastní jadernou architekturu buduje Francie. Macronovo „dissuasion avancée“, tedy předsunuté odstrašení, dnes zahrnuje devět evropských partnerů, mezi nimi Polsko, Německo a tři severské státy. Francie by na partnerské základny dočasně vysílala stíhačky Rafale schopné nést jaderné zbraně.

Oba systémy běží oddělenými kanály. Americké jaderné sdílení funguje v rámci Skupiny NATO pro jaderné plánování, kde všechny členské státy kromě Francie koordinují jadernou politiku aliance. Francie, která tuto skupinu od roku 1966 bojkotuje, aby si zachovala strategickou samostatnost, postupuje přes bilaterální dohody mimo NATO. Paříž k americkému rozšíření mlčí: otevřená kritika Washingtonu by zhoršila vztahy s Varšavou, jejím nejdůležitějším partnerem pro předsunuté odstrašení.

Obě strany tvrdí, že se jejich kroky doplňují. Praktické nastavení je ale výrazně jiné. V americkém modelu by piloti hostitelské země doručovali americké zbraně a jejich vlády by byly součástí plánovacího procesu. Ve francouzském modelu zůstává rozhodnutí o odpálení výhradně na francouzském prezidentovi. Partneři dostávají cvičení a konzultace. Zbraně i pravomoc je použít zůstávají francouzské.

Ústavní zdi, mlčící parlamenty

Rozšiřování naráží na právní překážky, kterým se zatím věnuje jen malá pozornost. Litevská ústava na území státu výslovně zakazuje zbraně hromadného ničení. Když se parlament pokusil povolit lodím s jadernými zbraněmi vplutí do přístavu Klaipėda, prezident Nausėda zákon vetoval a Seimas, tedy litevský parlament, veto potvrdil poměrem 95 ku 4. Změna ústavy vyžaduje dvoutřetinovou většinu, kterou současná vládní sestava nemá.

Polsko řeší jiný problém: dvojí exekutivu. Prezident Nawrocki udržuje přímý kanál k Trumpovi, oddělený od ministerstva obrany. Nedávno také zablokoval ratifikaci britské obranné smlouvy, kterou vyjednala Tuskova vláda, s tvrzením, že nebyl konzultován. Washington tak ve skutečnosti jedná se dvěma polskými mocenskými centry najednou.

V Estonsku se Riigikogu, tedy estonský parlament, zabýval bezpečností jaderné energetiky, ale politiku jaderných zbraní nechal zcela stranou. Neexistují ani průzkumy, které by ukazovaly postoje veřejnosti k případnému hostování jaderných zbraní. Německo, kde už jsou americké bomby na základně Büchel, o tomto uspořádání nikdy nehlasovalo ve Spolkovém sněmu. Z evropských zemí zatím pouze Finsko trvá na tom, že změny v jaderné politice musejí projít legislativním procesem.

Nejdřív signál, technika až potom

Politická váha oznámení je zřejmá, provozní realita za ní ale zaostává. Specializované skladovací trezory, které jsou na hostitelských základnách potřeba, se stavějí, certifikují a propojují s nosiči celé roky. Polsko v květnu převzalo první tři stíhačky F-35, jenže certifikace pilotů pro jaderné mise je samostatný proces na několik let.

Dříve než se přesune jakákoli technika, musí NATO rozhodnout, co vlastně řekne navenek. Alianční summit v Ankaře 7. a 8. července ukáže, zda se dveře k jadernému rozšíření na východ formálně otevřou, nebo zda tato možnost zůstane hlavně v rovině politického signálu.

K případnému rozšíření by navíc docházelo v prostoru bez kontroly zbrojení. Nový START, poslední jaderná smlouva mezi USA a Ruskem, vypršel 5. února. Poprvé od roku 1972 tak žádná dohoda neomezuje arzenály obou stran a žádné inspekce neověřují jejich dodržování. Rusko mezitím rozšířilo vlastní jadernou doktrínu i na Bělorusko a buduje tam skladovací zařízení, své první jaderné rozmístění mimo ruské území od rozpadu Sovětského svazu.

Nejvážnější evropský bezpečnostní posun za jednu generaci tak postupuje přes utajené kanály a exekutivní dohody. Otázka, kterou si zjevně nechce položit žádné hlavní město, zní jednoduše: kdo rozhodl, že lidé žijící poblíž budoucích jaderných zbraní k tomu nemají co říct?