Vucic odstoupí kvůli předčasným volbám

Aleksandar Vučić 27. června oznámil svým příznivcům, že během několika týdnů odstoupí z funkce srbského prezidenta a vyhlásí předčasné volby. Termín rezignace ani hlasování neuvedl. Ve stejném projevu slíbil, že pomůže své Srbské pokrokové straně zvítězit přesvědčivěji než dříve (Euronews, Al Jazeera). Právě tato kombinace, tedy odchod z úřadu a současně snaha udržet stranický aparát, vysvětluje, proč evropská média přijala oznámení spíše se skepsí než jako průlom.

Protesty, které se nezastavily

Protesty, které Vučiće dotlačily až sem, jsou největší, jaké Srbsko zažilo od pádu Slobodana Miloševiće v roce 2000. Začaly po zřícení přístřešku na nádraží v Novém Sadu v listopadu 2024, při němž zemřelo 16 lidí. Z požadavku na vyvození odpovědnosti se postupně stala trvalá výzva k Vučićově rezignaci a ke svobodným volbám (RFE/RL, Internazionale/Reuters). Den po jeho oznámení lidé znovu vyšli do ulic. Nečetli ho jako ústupek, ale jako manévr (Al Jazeera).

Titul se mění, moc zůstává

Scénář, který popisuje většina analytiků i regionálních médií, je poměrně přímočarý. Vučić odejde z prezidentské funkce, dosadí do ní loajální osobu a sám se vrátí jako premiér nebo stranický šéf. Změní se tedy titul, nikoli lidé a instituce, o něž se jeho moc opírá. Ke stejnému čtení došla nezávisle chorvatská, maďarská i rumunská média (tportal, 444, Adevarul). Německý týdeník Zeit označil krok rovnou za taktický (Zeit).

Zda taková výměna zafunguje, bude záviset hlavně na tom, jestli budou předčasné volby skutečně soutěživé. Dosavadní bilance k optimismu moc nevede. PACE, tedy Parlamentní shromáždění Rady Evropy, které sleduje stav demokratických standardů na kontinentu, upozornilo na ohrožení nezávislosti justice, omezování svobody projevu, útoky na novináře i nepřiměřené násilí vůči demonstrantům (EU Alive). ODIHR, volební monitorovací instituce OBSE, měl ještě v červnu 2026 vůči srbskému volebnímu právu otevřená doporučení (ODIHR). Bez funkčního mediálního regulátora a upravených voličských seznamů zůstává kampaň do značné míry bez účinného dohledu a podmínky nahrávají držitelům moci. Předčasné volby v takovém prostředí samy o sobě férovou soutěž nezaručují.

Co Brusel požaduje a co si neumí vynutit

Srbsko je kandidátskou zemí Evropské unie od roku 2012 a od roku 2021 neotevřelo žádnou novou vyjednávací kapitolu. Zdržení není technická prodleva v papírování, ale politický verdikt. Evropský parlament v červnu uvedl, že přístupový proces se má posouvat jen tehdy, pokud Srbsko prokáže měřitelný pokrok v právním státě, svobodných volbách, nezávislosti justice a svobodě médií (European Parliament). Členství zároveň vyžaduje, aby Srbsko sladilo zahraniční politiku s Unií, včetně sankcí proti Rusku, a normalizovalo vztahy s Kosovem. Tři roky po ohridské dohodě, tedy unijně zprostředkované dohodě o vztazích mezi Bělehradem a Prištinou, nebyl podle Carnegie Europe oběma stranami plně proveden ani jeden její článek (Carnegie Europe).

Evropská unie tu má skutečné, ale úzké dilema. Pokud přijme kosmetickou výměnu funkcí, oslabí vlastní slib, že kandidátské země bude posuzovat podle reálných reforem. Pokud bude tlačit příliš tvrdě a zároveň Srbsku nenabídne věrohodnou cestu ke členství, přenechá prostor soupeřům, kteří už v Bělehradě pracují. Po Vučićově návštěvě Pekingu v květnu 2026 bylo oznámeno více než 20 nových bilaterálních dohod (Eurasia Review). Další komplikací je Maďarsko: Budapešť se Srbskem zachází jako se strategickým partnerem a zároveň argumenty o „férovosti“ vůči Balkánu brzdí postup jiných kandidátů (Euronews).

Všechno, co by z Vučićova oznámení udělalo skutečnou změnu, zůstává otevřené: datum rezignace, datum voleb, obnova mediálního regulátora, zacházení s protestujícími během kampaně i plný přístup mezinárodních pozorovatelů. Vučić tlaku ustoupil. Zda se vzdal i části moci, budou nyní po svém zjišťovat srbští studenti, evropské instituce i geopolitické síly, které se o Bělehrad ucházejí.