Mitsotakis žádá €60 miliard na sítě

Kyriakos Mitsotakis připravuje řecké předsednictví v Radě EU, tedy instituci, v níž vlády členských států vyjednávají evropské zákony, s návrhem balíku za 60 miliard eur na evropské sítě a infrastrukturu. Podle Deutschlandfunku má být součástí širšího sporu o příští sedmiletý rozpočet Unie na roky 2028 až 2034. Smyslem je dát infrastruktuře takovou politickou nálepku, kterou přijmou jak státy hlídající výdaje, tak země závislé na kohezních penězích. Německý kancléř Friedrich Merz už celkový rozpočtový návrh Komise označil za „nefinancovatelný“ a bez souhlasu všech vlád nelze z víceletého rozpočtu uvolnit ani euro (článek 312 SFEU).

Rotující předsednictví evropský rozpočet nenapíše. Určuje ale agendu, řídí ministerská jednání, připravuje kompromisní texty a rozhoduje, které ústupky se budou projednávat společně a které odděleně (předsednictví Rady). V jednání, kde může celý balík zastavit jediná země, má takové pořadí reálnou váhu. Atény sázejí na to, že „sítě“ mohou posloužit jako společný jazyk: dopravní koridory, energetická propojení, digitální infrastruktura a projekty dvojího užití, tedy civilní stavby využitelné i pro armádu, v jednom balení, k němuž se mohou přihlásit vlády zdůrazňující bezpečnost i ty, které potřebují investice pro rozvoj.

Až doběhnou peníze z obnovy

Načasování není náhodné. Nástroj pro oživení a odolnost, tedy investiční fond EU vytvořený po pandemii covidu-19, skončí po roce 2026 a srovnatelná náhrada zatím neexistuje. Pro Řecko je to citlivé zvlášť: podpora z tohoto nástroje odpovídala zhruba 16 až 17 procentům HDP, a tedy investičnímu motoru, který má brzy zhasnout (EUobserver). Bez následného nástroje přijdou státy, které se o pandemické evropské investice opíraly, o svůj největší zdroj růstu právě ve chvíli, kdy se na rozpočet valí nové požadavky.

Příští víceletý finanční rámec, známý jako VFR, tedy sedmiletý výdajový plán EU, musí pojmout obranu, obnovu Ukrajiny i přípravu na rozšíření. To vše pod stropem, který chtějí čistí plátci, tedy země odvádějící do rozpočtu více, než z něj dostávají, udržet nízko (stránka Rady k VFR). Řecká sázka spočívá v tom, že infrastruktura se může stát rozpočtovou položkou, kterou nikdo nebude nadšeně milovat, ale většina ji dokáže snést.

Chybějící plán

Nejslabším místem řecké nabídky je zatím neurčitost. Chtějí Atény posílit Nástroj pro propojení Evropy, tedy unijní program pro přeshraniční dopravní, energetické a digitální projekty? Chránit kohezní obálky? Zavést nové společné půjčky? Nebo vytvořit investiční nástroj po vzoru pandemického fondu?

Každá z těchto cest mění rozdělení moci nad penězi. Nástroj pro propojení Evropy zvýhodňuje přeshraniční projekty vybírané Komisí. Kohezní politika chrání národní obálky. Společné půjčky narazí na odpor věřitelských států. Fondy založené na národních plánech dávají Bruselu větší kontrolu nad vyplácením peněz. Volba zároveň určuje, kde se může objevit veto: nové příjmy EU, takzvané vlastní zdroje, vyžadují zvláštní rozhodnutí Rady a ratifikaci ve všech národních parlamentech (článek 311 SFEU). Oficiální program řeckého předsednictví zatím na webu Rady zveřejněn nebyl. K dispozici je politické vymezování, nikoli formální plán.

Spojenectví, které Atény potřebují

Řecko v tom není samo. Polsko chce chránit kohezní politiku a zároveň prezentovat železnice na východním křídle, silnice dvojího užití a energetické propojky jako evropský strategický zájem (CEF, vojenská mobilita). Varšava trvá na tom, že nové bezpečnostní výdaje nesmějí požírat peníze určené na regionální rozvoj. Rumunsko uvažuje podobně, jen má méně prostoru: veřejný dluh dosahuje 63,5 procenta HDP a země je v unijním postupu při nadměrném schodku, což znamená přísnější dohled nad vládními výdaji (Evropská komise k EDP, ZF). Bukurešť chce evropské granty na propojení Černomoří a na vojenskou mobilitu, brání se však projektům, které by vyžadovaly vysoké národní spolufinancování. Pro Bulharsko je nabídka velmi konkrétní: silnice, přístavy a energetická vedení směřující přes Řecko k Egejskému moři (TEN-T).

Odpor vymezují hlavně Německo a Nizozemsko. Merzova vláda není proti infrastruktuře; Berlín sám rozjíždí rozsáhlé domácí investice. Problém vidí ve financování přes větší unijní rozpočet. Členské státy vedené Německem prosadily roční rozpočet na rok 2027 zhruba o osm miliard eur níže, než navrhovala Komise (Zeit), a Berlín své evropské priority rámuje spíše konkurenceschopností než většími transfery (spolková vláda). Nizozemsko a severské státy zůstávají vůči růstu výdajů zdrženlivé, i když jsou otevřenější tam, kde lze argumentovat obranou nebo konkurenceschopností (Occitanie Europe).

Řecko může připravit jídelní lístek, ale nemůže ostatní donutit zaplatit účet. Předsednictví bude mít význam jen tehdy, pokud Atény promění „sítě“ z užitečné nálepky ve způsob financování, který dokážou doma obhájit jak kohezní státy, tak čistí plátci.