Ceuta vrací kontroly bez důkazů

Mezi 30. a 31. červencem přešlo podle odhadů z Maroka do Ceuty 50 000 až 60 000 lidí (Al Jazeera). Následovaly desítky mrtvých a hromadné návraty. Během několika dní zavedla Itálie kontroly příjezdů ze Španělska. Francie posílila policejní přítomnost v Pyrenejích. Německo využilo situaci k prodloužení kontrol na všech pozemních hranicích. Dvaadvacet lídrů EU požádalo o mimořádné jednání.

V celé reakci ale chybí základní článek řetězu: žádná vláda ani instituce EU zatím neukázala, že by se někdo z lidí, kteří přešli do Ceuty, dostal na španělskou pevninu, natož do jiného členského státu (španělské ministerstvo zahraničí, Daily Sabah).

Ceuta není otevřená brána

Politický poplach pracoval s představou, že Ceuta je přímým vstupem do evropského prostoru bez pasových kontrol. Tak to nefunguje. Ceuta leží na marockém pobřeží a je španělským územím, ale každý, kdo z ní míří lodí nebo letadlem na španělskou pevninu, prochází kontrolou totožnosti na obou koncích cesty. Madrid tomu říká „dvojitý filtr“: nejprve kontrola na hranici s Marokem, potom výstupní kontrola v přístavu (španělské ministerstvo zahraničí, Diplomacy and Law). Španělsko uvedlo, že z přibližně 50 000 příchozích vrátilo během 48 hodin do Maroka více než 48 000 lidí (Al Jazeera).

Právě tato mezera je právně podstatná. Schengenská reforma z roku 2024 (nařízení 2024/1717) umožňuje vládám znovu zavést vnitřní hraniční kontroly kvůli migraci, ale jen tehdy, když mohou ukázat na rozsáhlý neoprávněný pohyb mezi členskými státy. Tlak na jedné vnější hranici, který podle Madridu zadržely španělské kontroly, je pro kontroly daleko od Ceuty slabší oporou.

Kontroly hledají odůvodnění

Nejostřeji postupovala Itálie. Na měsíc zavedla kontroly leteckých a námořních příjezdů ze Španělska, zaměřené na občany třetích zemí. Itálie přitom se Španělskem nesdílí žádnou pozemní hranici (Sky TG24). Giorgia Meloniová a dánská premiérka Mette Frederiksenová poté prosadily dopis podepsaný 22 lídry, který žádal mimořádné ministerské jednání a připravenost k vnitřním kontrolám (ANSA, Euronews). Nejvzdálenější pozici zaujala Frederiksenová, když řekla, že EU by měla „zvážit všechny možnosti, včetně pozastavení schengenské spolupráce“, sama však žádné formální opatření nezavedla (DR, DW).

Francie nasadila na španělskou hranici jednotky rychlé reakce a zvýšila tam počet příslušníků zhruba pětinásobně (Le Figaro). Paříž už ale dříve nahlásila kontroly na všech svých hranicích až do října 2026. Ceuta tedy změnila počet lidí v terénu, nikoli právní základ opatření (EU Law Live).

Německý ministr vnitra Alexander Dobrindt spojil Ceutu s prodloužením kontrol na pozemních hranicích, které běží od září 2024 (Bundesregierung, Tagesschau). Žádné prohlášení německé vlády ale nespojilo konkrétní příchod z Ceuty s německým územím.

Portugalsko došlo k opačnému závěru. Premiér Luís Montenegro posílil hlídky v Algarve, pozastavení Schengenu ale odmítl. Ministr zahraničí Paulo Rangel argumentoval tím, že španělské kontroly mezi Ceutou a pevninou už riziko zadržely (RTP).

Dočasné kontroly, které nemizí

Tvrdší argument má legitimní jádro: příchod 50 000 lidí na vnější hranici EU testuje věrohodnost odstrašení. Jenže opakující se vzorec je výmluvný. Francie udržuje vnitřní hraniční kontroly téměř nepřetržitě od roku 2015. Německo je na všech pozemních hranicích obnovilo v roce 2024. Ceuta dala vládám s už existujícími kontrolami nové odůvodnění pro jejich prodloužení a vládám bez kontrol příležitost ukázat tvrdost.

Tlak 22 států vedl k ministerské videokonferenci, nikoli k formálním rozhodnutím (RFI). Evropská komise nabídla posílení Frontexu, tedy unijní pohraniční agentury, o které Madrid nepožádal (Politico).

Dokud některá vláda neukáže, že se lidé z Ceuty skutečně přesunuli přes vnitřní hranice EU, vypadá evropská reakce méně jako mimořádná ochrana hranic a více jako politické krytí pro to, aby se „dočasné“ vnitřní kontroly v Schengenu staly běžnou praxí.