Maroko zastavilo vstup do Ceuty

Obávané opakování hromadného přechodu do Ceuty z konce července se 15. srpna nekonalo. Marocké bezpečnostní složky zasáhly u Fnidequ, tři kilometry od španělské severoafrické enklávy, kde skupiny migrantů zastavovaly slzným plynem, vrtulníky i policejními psy. Na přechodu El Tarajal hlásily španělské úřady klid a žádný kolektivní vstup (Europa Press, EFE). Právě tento klid ukázal, kde leží skutečná kontrola: nikoli v Madridu nebo Bruselu, ale v Rabatu.

Maroko se rozhodlo zasáhnout

V předchozích dnech marocká policie zatkla 61 lidí, které podezírá z propagace pokusů o překročení hranice na sociálních sítích. Samotného 15. srpna bezpečnostní složky u Fnidequ zastavily 294 lidí; během dne číslo stouplo z prvních hlášených 111 (Hespress). Španělsko kolem enklávy nasadilo zhruba 1 600 policistů a příslušníků Guardia Civil a zrušilo vojenské dovolené (El País). Španělská mobilizace fungovala jako pojistka, ne jako rozhodující faktor.

Jak jsme popsali už dříve (To Brief), červencová vlna přišla ve chvíli, kdy se marocký dohled zdál nedostatečný, případně záměrně volnější. Během několika nocí se k Ceutě dostaly tisíce lidí a bilaterální spor o hranici se změnil v celoevropskou debatu o tom, kdo nese odpovědnost na vnější hranici Unie. Ceuta je španělské, a tedy i unijní území, Španělsko však při cestě z enklávy na pevninu vyžaduje kontrolu totožnosti, což výrazně omezuje další pohyb. Význam Ceuty proto nespočívá ani tak v tom, že by byla hlavní migrační branou, ale v tom, kdo reálně rozhoduje o přístupu na území EU.

Dne 15. srpna se Maroko rozhodlo hranici vynutit. Kontrast s červencem zpřesňuje jednu otázku: pokud Rabat dokáže přechody zastavit, když chce, evropská hranice u Ceuty funguje podle jeho uvážení.

Peníze bez velení

Žádná smlouva Maroku neukládá, aby hlídalo evropskou hranici. Celé uspořádání je vidět spíše v penězích než v závazném textu. Několik dní po červencovém průlomu napsala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová premiérovi Pedru Sánchezovi. Maroko označila za „důležitého strategického partnera“ a nabídla další technickou i finanční podporu (Brussels Signal). Eurokomisař Magnus Brunner připomněl španělskou mimořádnou alokaci ve výši 114 milionů eur, včetně zhruba 28 milionů eur na přijímací a návratové systémy v Ceutě (Euronews).

Řetězec moci přitom vede jedním směrem. Maroko rozhoduje, kdo se k hranici dostane. Španělsko nese právní důsledky ve chvíli, kdy lidé vstoupí na jeho území. Brusel nabízí peníze a Frontex, tedy unijní pohraniční agenturu, která pomáhá národním složkám, ale nevelí jim. Evropská komise nemůže marockým četníkům nařídit, aby rozehnali dav. Může pouze zpětně odměnit spolupráci. Belgický think-tank Denktank Minerva to formuloval přímo: Ceuta ukazuje, že „pevnost Evropa“ závisí na partnerovi, který může spolupráci zapínat a vypínat (Denktank Minerva). Ke stejnému závěru dospěla i německá média (Tagesschau).

Co úspěch zakrývá

Čím účinněji Maroko zasahuje ještě před tím, než se lidé dostanou pod španělskou kontrolu, tím hůře lze postup bezpečnostních složek kontrolovat. Dne 15. srpna marocké úřady během policejní operace nařídily novinářům agentury EFE a španělské veřejnoprávní televize TVE, aby Fnideq opustili (elDiario.es). Unijní právní ochrana začíná fungovat až ve chvíli, kdy se lidé ocitnou pod španělskou jurisdikcí: azylové řízení, soudní přezkum, záruky základních práv. Před tímto bodem nemá EU přímý nástroj, jak dohlížet na to, jak Maroko lidi zadržuje nebo jakou sílu používá.

Dopis 22 vlád, který prosazovaly mimo jiné Itálie a Dánsko, využil Ceutu jako argument pro tvrdší vnější hranice a střediska pro vyřizování žádostí ve třetích zemích (Euronews). Italská premiérka Giorgia Meloniová a ministr vnitra Matteo Piantedosi hájili přesun azylového řízení mimo území EU. Madrid oponoval, že další pohyb z enklávy zůstal pod jedním procentem, a Řím obvinil z předvolebního pózování (Il Fatto Quotidiano).

Operace z 15. srpna ukázala, že platit zemi mimo EU za zastavování lidí před hranicí může v konkrétní den zabránit viditelné krizi. Neprokázala ale, že takové uspořádání snižuje počet úmrtí, zmírňuje migrační tlak nebo zbavuje Rabat páky nad tím, kdy a zda bude spolupracovat. Právě srovnání s koncem července, kdy se marocký dohled zdál slabý nebo povolný, nejlépe ukazuje vyjednávací pozici Maroka. Evropská hranice vydržela, protože Maroko rozhodlo, že vydrží. To je závislost převlečená za úspěch.