Polsko a Finsko ve hře o jaderné zbraně USA

Generální tajemník NATO Mark Rutte nevyloučil, že by se v Evropě mohly objevit další americké jaderné zbraně. Zároveň ale odmítl mluvit o detailech (Zeit/DPA). Právě v tom je podstata současné pozice Aliance: říct dost na to, aby to uklidnilo východní spojence a zkomplikovalo ruské plánování, ale ne tolik, aby se NATO zavázalo ke konkrétnímu kroku, který by pak muselo technicky a politicky dotáhnout.

Německá agentura DPA uvedla, že se jako možná místa pro další americké taktické jaderné zbraně zvažují Polsko, Finsko a Litva (Yahoo/DPA). Jde o zbraně kratšího dosahu, které Spojené státy v rámci takzvaného jaderného sdílení rozmísťují u spojenců. Oficiální jazyk NATO je ale užší. Skupina pro jaderné plánování, tedy hlavní alianční orgán pro jadernou politiku, v němž nefiguruje Francie se svým vlastním odstrašením, se 18. června shodla, že bude „pokračovat v posilování jaderné odstrašovací mise NATO modernizací jaderných schopností“ (NATO). Prohlášení nejmenuje žádné země, sklady ani harmonogram.

Vypouštění jmen je samo o sobě nástroj

Když se Polsko, Finsko a Litva veřejně spojí s možností amerických jaderných zbraní, Moskva musí plánovat proti širší mapě ještě předtím, než se přesune jediná bomba. Rusko má největší jaderný arzenál na světě a v Bělorusku rozmístilo jaderné zbraně nebo infrastrukturu. Smluvní rámec, který tuto soutěž dříve omezoval, se mezitím rozpadl: smlouva INF skončila, New START vypršela bez náhrady (Arms Control Association, NTI). Výzva analytika Roberta Peterse, aby Spojené státy v Evropě rozmístily dalších 100 až 150 zbraní a zaměřily se mimo jiné na Polsko a Finsko, není aliančním rozhodnutím, ale expertním názorem. Přesto ovlivnila řetězec zpráv DPA a dala spekulaci konkrétní podobu (Upday/DPA).

Mezi vyslovením názvů zemí a skutečným rozmístěním zbraní je velký rozdíl. V systému jaderného sdílení ukládají Spojené státy bomby na území spojenců. Hostitelské státy dodávají certifikovaná letadla, vycvičené piloty a chráněné základny, zbraně ale zůstávají americkým majetkem. O jejich použití rozhoduje výhradně Washington: právě americké uvolnění zbraní je úzkým hrdlem celého systému. Každá ze tří zmiňovaných zemí má část tohoto řetězce. Žádná ho nemá celý.

Tři země, tři různé překážky

Polsko dává svůj zájem najevo nejotevřeněji. Prezident Andrzej Duda v roce 2024 prohlásil, že Polsko je připraveno hostit jaderné zbraně NATO, a popsal to jako uznání polské role na frontové linii. Premiér Donald Tusk byl opatrnější (CBS/Reuters). Varšava má objednáno 32 stíhaček F-35A (DSCA), tedy letounů certifikovaných pro gravitační bombu B61-12, standardní taktickou jadernou zbraň NATO. Veřejně ale neexistují důkazy o výcviku pilotů pro jadernou misi, o skladech zbraní ani o amerických jednotkách, které by je v Polsku spravovaly.

Finsko odstranilo právní překážku. Parlament schválil návrh HE 76/2026, který zrušil zákaz jaderných výbušnin z dob studené války; ten by jakékoli jaderné uspořádání v rámci NATO blokoval (Eduskunta). Opatrnost Helsinek je dnes politická, nikoli právní. Finští představitelé zdůrazňují, že dveře otevřeli, ale neprošli jimi: chtějí si možnost ponechat, aniž by vyvolali provokaci, kterou zatím nepovažují za nutnou.

Litva má před sebou nejtěžší cestu. Článek 137 její ústavy zakazuje zbraně hromadného ničení. Někteří představitelé už mluvili o změnách, Litva ale nemá letouny schopné nést jaderné zbraně a musela by se zcela spoléhat na spojenecká letadla a americkou správu zbraní (Army Recognition). Už samotná ústavní debata by doma vyvolala silný odpor v zemi, jejíž politická identita stojí mimo jiné na odmítnutí vojenského vnucování ze sovětské éry.

Nizozemsko ukazuje, jak vypadá fungující jaderná mise v praxi. Nizozemské ministerstvo obrany v květnu 2024 potvrdilo, že F-35 formálně převzaly alianční jaderný úkol od F-16. Za touto změnou stojí certifikovaná letadla, vycvičené posádky, zabezpečené sklady a desetiletí institucionální praxe (Defensie.nl). Vybudovat totéž od nuly poblíž ruských hranic by trvalo roky.

Klíč zůstává ve Washingtonu

Debata o jaderných zbraních běží souběžně s přezkumem americké vojenské přítomnosti v Evropě, který v Pentagonu prosazuje ministr obrany Pete Hegseth. Jeho cílem je přimět Evropany, aby nesli větší část pozemní obrany (Stars and Stripes, RFI). Washington chce, aby Evropa převzala větší konvenční zátěž, ale nad jaderným deštníkem si ponechává výhradní kontrolu. Francouzské nezávislé odstrašení ani britský návrat ke schopnosti leteckého nesení jaderných zbraní, zatím v rané fázi, tuto závislost nemění.

Žádné rozhodnutí NATO ani Spojených států zatím neurčilo novou zemi, která by jaderné zbraně hostila (NATO). Žádný oficiální zdroj nepotvrzuje ani nové zbraně na britské základně RAF Lakenheath, přestože se o nich spekuluje už roky (FAS, Bulletin of the Atomic Scientists). NATO může jako nástroj odstrašení používat samotnou jadernou nejednoznačnost: už debata má účinek, i bez rozmístění. Rutte, Pentagon i státy východního křídla ale nakonec musí odpovědět na tutéž otázku: kdo postaví a politicky schválí základny, posádky a velitelské vazby, bez nichž by přesun jaderných zbraní na východ zůstal jen signálem.